MICHAL GABRIEL - SOCHY

Na počátku 20. století, s nástupem moderny, začínají experimenty v sochařství - objekty, abstraktní forma, jakoby bylo odzvoněno klasické soše, je zdánlivě překonána. Přišla I. světová válka a s ní rozvrácení a porušení veškerých humánních principů. Na jejím konci se velká část modernistů vrací ke klasickému pojetí sochy a lidské postavy - snad jako podvědomá potřeba najít jistoty a hodnoty, které přetrvávají. Nejmarkantněji to můžeme vidět na válečných pomnících v celé Evropě, které jsou dokladem toho, že vyjádření silné lidské emoce jde proti proudu času, je nadčasové a každá doba a každá civilizace reaguje podobně-návratem k základnímu lidskému kódu. Ale ne každému je dáno tento kód zhmotnit. Michal Gabriel tuto schopnost bezesporu má.

Pro jeho tvorbu je charakteristický život - život zvířat, tak jak je v posledních letech prezentován cyklem šelem ve kterých se pojí dokonalá anatomie s cizelérskou technikou. Svou exkluzivitou evokují art decové šperky.

Dalším tématem je život lidský. Zde lze použít termín plasticita, jako určitá kvalita sochy, kterou nenacházíme v přírodě ani mezi geometrickými tělesy a je jen v určitých sochách vytvořených s vědomým nebo nevědomým záměrem předat obraz pulzujícího života. Pro tato díla je příznačné, že v prostoru nepodléhají jeho silám ani ho neovládají, je zde rovnováha-Gabrielovy sochy mohou být v parku, galerii, na letištní dráze, vždy spoluutvářejí genius loci daného místa. Pro autora je typická strohost výrazu a formy, postavy jsou zdánlivě stejné - jedná se o hledání vlastního já či identity? Je zde uniformita, osamělost jedince v davu a přitom paradoxně, každá postava je silně individuální. Podobné je to s použitím materiálů - také díky nim dosahuje velmi protikladné reakce - dřevo a kov - teplo a chlad. Člověk, podobně jako strom kořeny, je svými končetinami spjat se zemí. Vztyčená hlava a koruna stromu touží růst co nejvýše, je zde tíha a volnost, život a smrt. Autor tak reaguje na materiál, který dotváří, ale nepřetváří, nechává mu jeho svobodu - využívá jeho anomálií ve svůj prospěch - praskliny, vrypy, letokruhy-poranění kůry i lidské kůže je velmi podobné... Podobenství s lidským tělem a jeho jedinečností umocňuje použití solitéru kmene pro každou jednotlivou plastiku. Naproti tomu kov evokuje technicistní rovinu žití - končetiny jako nástroje, princip odlidštění... V niterné podobě jeho prací lze najít afinitu k Františku Bílkovi. V díle Michala Gabriela lze najít bezpočet odkazů a bezpočet možností vnímání a interpretací. Jeho tvorba poukazuje na klasickou tradici, ale také na nadčasovost, kterou výstižně charakterizuje Jan Patočka:

"Ne soujem haptických dojmů stejně nekonečných počtem jako dojmy vizuální, nýbrž autonomní dynamická realita, která je se mnou ve společném reálném prostoru a která mi kyne, abych se před ní zastavil a působí na mne dramatickým efektem druhého já, vyvýšeného do monumentality a vyrvaného okamžitosti, je důležitá pro skulptivní efekt. Zpodobovat znamená pro umělce objektivizovat se, umísťovat se do věčného prostoru, ale zároveň to značí proměnit se z prchavého v trvalé, odpoutat se od nepodstatného, redukovat na bytostné na prasíly vyjádřené v pratvarech: proto je skulptura bytostně hledáním prazákladu, archetypu."

Renata Skřebská
(úvodní slovo k výstavě)